Byla jsem podruhé těhotná. Tentokrát jsem se ale na porod chtěla opravdu dobře připravit. Shodou okolností probíhal zrovna Biostyl a mě upoutala přednáška „Porod bez bolesti“. Nevěřila jsem vlastním uším, že porod nemusí bolet. To, co jsem prožila s prvním dítětem bylo peklo s velkým množstvím intervencí, příšerného přístupu personálu a hlavně naprosto odlišného postupu porodu, než porodnice slibuje na svých webových stránkách a předporodních kurzech. Pocitu zklamání a sebeobviňování jsem se z prvního porodu nedokázala zbavit. Věděla jsem, že tentokrát chci porodit jinak.

Brzy na to jsem se dostala ke knize „Aby porod nebolel“, která mě nadchla. Podvědomě jsem cítila, že to by mohla být moje cesta a zároveň možnost vyhnout se porodnici. Věděla jsem ale, že potřebuji ještě něco dalšího, co mě v mém přesvědčení utvrdí. Po chvíli váhání a pátrání po informacích jsem oslovila Veroniku, přednášející kurzu Porod bez bolesti. Díky těmto konzultacím a návštěvám jsem pomalu získávala jistotu, že budu rodit doma – krásně, přirozeně, bez stresu, vyhrožování, netolerance a nátlaku. Také jsem s miminkem začala komunikovat formou kresby, protože se nechtělo otočit z příčné polohy. Po prvních pár kresbách jsem si byla jistá, že se brzy otočí a vše proběhne v pořádku. Že dokážu porodit přirozeně, bez tlačení, bez takové bolesti jako u prvního porodu a hlavně v klidu doma.

Ke konci těhotenství jsem oslovila porodní asistentku Marii. Postupem času jsem ale zjistila, že si svůj porod představuji přeci jenom trochu jinak. Navíc jsem věděla, že posledních 14 dní před termínem má Marie dovolenou a bude v zahraničí. Nebylo tedy jisté, zda u porodu bude nebo ne a já tomu nechávala volný průběh.

A pak to najednou den před termínem a návratem Marie přišlo. Proběhla poslední kresba a ujištění, že i miminko je připravené na porod doma bez jakékoliv asistence. Hned poté jsem dostala svou první kontrakci. Kontrakce trvaly celou noc a plodová voda mi pomalu odtékala. Ještě ráno jsem se smála, když jsem partnerovi říkala, že mám kontrakce, ale že jsou při soustředění bezbolestné. Bylo mi neuvěřitelně nádherně. Poté jsme vstali a já začala dělat všem snídani a začala se starat o syna jako každý den. Kontrakce nabíraly na síle a já si musela jít lehnout. Snažila jsem se soustředit a každou další kontrakci vítat. Přichází přeci moje toužebně očekávané miminko. Každý můj pohyb, přemístění, bylo naprosto samozřejmé a přirozené. Nevnímala jsem realitu, jen se nechala unášet na vlnách probíhajícího porodu a věřila sama sobě a svému miminku, že to spolu zvládneme. Pořád jsem čekala, kdy přijdou častější kontrakce a druhá fáze porodu a najednou jsem v rukou držela své krásné miminko. Byla to holčička. Přitiskla jsem si ji na tělo a překvapením nad tím zázrakem ani nedýchala. Partner přestal běhat po domě a hledat šňůrku na podvázání pupečníku, kterou jsem neprozřetelně kamsi uklidila a přiběhl i se synem se na ten malý uzlíček podívat. Všichni jsme měli ohromnou radost. Zůstali jsme po porodu spolu, bez času nutně stráveného v porodnici, v pohodě, radosti a lásce.

Moc bych všem ženám přála, aby mohly takový porod prožít v i porodnici. Aby je porodnice nedohnala do druhého porodu doma tak, jako se to stalo mně a to i přesto, jak krásný a snadný ten porod byl. Na druhou stranu jsem vděčná, že jsem mohla prožít tak úžasný porod, který bych v té naší porodnici jisto jistě nezažila.

Ivanu jsem osobně poznala až minulé jaro na přednášce. Sálá z ní pohoda a jistota, že své práci rozumí a dobře ví, proč ji dělá. Jsem ráda, že ji mohu svým příběhem alespoň podpořit.

Šárka Rubešová