V televizi se hovořilo o kongresu porodních asistentek a na stránkách Příběhů pro Ivanu se objevilo, že mají pouze čtyři příběhy „v záloze“, a tak mě napadlo přidat i tento příběh, který sice není můj a zdánlivě s Ivanou nesouvisí, přesto mě k ní v myšlenkách nejednou zavedl. Nabízím tedy takové malé zamyšlení nad událostmi, které se zřejmě běžně dějí.

Zatím jsem nerodila a žádné bližší zkušenosti ani nemám, když nepočítám kamarádku, která porodila doma a měla z toho úžasný zážitek na celý život, porod jiné kamarádky v nemocnici mi naopak v některých detailech připadal dehonestující a něco podobného bych zažít nechtěla. To je ovšem čistě osobní dojem a názor.

Jednou jsem téma domácích porodů otevřela při rodinném setkání, sestra má dítě a otcova přítelkyně dvě. Obě rodily v porodnici a obě říkaly, že by to jinde nezvládly, že porod doma je nebezpečný a že to může dopadnout tragicky. Já měla pouze příběh a nadšení své kamarádky, a pak několik argumentů, jak to v nemocnicích často funguje a co si myslím, že je nebo není správné a dobré. Moje sestra v nemocnici pracuje a měla tudíž zajištěnou perfektní péči. Samostatný pokoj, to nejlepší zázemí. Samotný porod probíhal běžně, jak je zřejmě v nemocnicích zvykem. Také jsem se dozvěděla, že v den, kdy ona rodila, bylo hodně porodů, takže měl veškerý personál napilno. Sestra porodila hodně rychle, píchli jí (nejspíš) epidurál, skočili na břicho a malá byla venku. Tak to alespoň vždycky popisovala. Při této debatě jsem se ovšem ještě dozvěděla, že malou viděla až po šesti hodinách od porodu. Prostě ji odvezli a protože neměli čas, nechali ji někde ležet. Moje přirozená reakce byla, že je to děsné, že takhle se přece s matkami a miminky zacházet nemá… Načež moje sestra, že to vidí z hlediska personálu a že je to pochopitelné, protože neměli čas a že ona by udělala to samé. Toto mi říkala se slzami v očích s tím, že si to musí takhle vysvětlit, jinak že by se z toho zbláznila. Sama nicméně uznává, že bylo děsné na malou tolik hodin čekat…

Přesto si i po této zkušenosti myslí, že jsou domácí rodičky nezodpovědné. Ale kdo ví, možná díky svému zážitku ve skrytu duše nechce právě proto druhé dítě. Možná to bylo příliš náročné a podruhé by něco takového absolvovat nemohla.

Tento příběh nepíšu proto, že je nemocnice za každou cenu špatná, ale proto, že by bylo hezké, kdyby se v nemocnicích změnil přístup alespoň v těchto základních věcech. A totiž, že dítě by mělo být ihned po porodu u matky. A ještě se ptám. Neušetřilo by to nemocničnímu personálu čas, kdyby si maminky děťátko ihned převzaly a postaraly se o něj samy? A proč je v nemocnicích vždy tak složitá debata proti zaběhlým zvykům? Nestačilo by nad věcmi trochu více přemýšlet a dělat je přirozeněji?

Přeji všem příjemný den.