Touto cestou bych se chtěla podělit o zkušenost ze svého třetího porodu. Není to vůbec hezké čtení ale je potřeba, aby se tohle rozšířilo dál a ženy byly informované. Omlouvám se, že to zcela nesouvisí s Ivanou.

Loni jsem přivedla na svět u Apolináře dcerku. Porod nebyl takový, jak jsem chtěla, ale budiž, drama přišlo až po porodu. Nechtěla se mi odloučit placenta, dali mi na to hodinu, a pokud se do té doby neuvolní, udělají to sami. Ležela jsem na lehátku a seznamovala se s dcerkou. Po hodině placenta stále neodloučená. Doktoři tedy rozhodli, že jí vyndají sami (škoda že jsem nevěděla, že tomu jde pomoct…..i že to může trvat dýl…). Vyhodili manžela s tím, že tam už se mnou být nemůže, jel tedy domů. Dcerku mi odnesli. A pak začalo peklo, se kterým se nemohu pořád vyrovnat. Doktorka, co mě rodila, musela jít k akutnímu CS, přišel tam nějaký doktor. Dali mi dávku epidurálu. Doktor si oblékl řeznickou zástěru, a to bylo naposled, co jsem koukala, zbytek vím z toho, co jsem slyšela a cítila, při tom, jak si bral zástěru, jsem se začala hrozně bát a musela zavřít oči, otevřela jsem je až po tom masakru. Doktor, rádoby vtipně, že to mám za chvíli za sebou. A začalo peklo, cítila jsem jeho ruku uvnitř břicha, začal mi kousek po kousku odtrhávat placentu, za plného vědomí, všechno jsem cítila, cítila jsem tak hroznou bolest jako nikdy, každý kousíček, každé odtrhnutí jsem cítila. Řvala jsem u toho bolestí, jak moc to bolelo, chtělo se mi brečet, utéct….. nic horšího jsem v životě nezažila. Tohle peklo trvalo nějakou hodinu, klepala jsem se bolestí. Po celém tom všem, kdy násilně vytrhlou placentu konečně vyndal, mu spadla na zem, všude se rozstříkla krev (pořád to vím jen z toho, co jsem slyšela). Něco tam pronesli, nevím co, bylo mi zle, cítila jsem bolest, tohle si moc nepamatuji. Po tom ještě zkonstatoval, že se podívá na porodní poranění. Tam už jsem chtěla řvát, ať mě proboha nechají už na pokoji. Poranění zaplaťbůh žádné. Máte to za sebou. Otevírám oči. Všude je krev, na zdech, na zemi, já sem celá od krve. Přichází doktor, to já jsem ten, kdo vám to dělal… zeptali se jak mi je a odešli. Přišla uklízečka, která když to všechno viděla, se málem pozvracela. Já tam pořád ležela, nohy roztažené, nikdo mě neumyl a tak mě tam nechali asi 7 hodin až do rána. Jen se chodili ptát, jak mi je. Brala jsem to tak, že mi chtěli pomoct a muselo se to stát. Nahlodala mě až paní T.B. (které chci tímto poděkovat, nebýt vašeho komentáře, nepátrala bych se po ničem), která mi komentovala můj příběh, že jí se placenta odlučovala několik hodin. Ušla jsem kus cesty a už vím, že tak to být nemuselo. Jsem zděšená, když vím, že tento masakr jsem nemusela zažít. Byly to hotové jatka, které nevymažu z paměti. Omlouvám se všem, komu je z mého příběhu špatně, chci ho šířit dál proto, aby se ženy nenechaly tak mučit jako jsem to zažila já. Aby slepě nedůvěřovaly lékařům, jako tomu bylo u mě. Já nyní lékařům nevěřím, po tomhle všem to nelze, a pokud mi bude dopřáno ještě jedno miminko vím, že nechci rodit v porodnici, už v nich nemám důvěru. Děkuji za zveřejnění!

Pavla Malinovská

968. Jak Mia přišla na svět