Anička

pink4V roce 2000 jsem v porodnici u Apolináře v Praze porodila s pomocí lékařů, mediků a sester dceru Aničku.

Chtěla jsem rodit co nejpřirozeněji v klidu a hlavně mít své dítě neustále u sebe pokud to jen trochu půjde, trochu pozdě jsme se dozvěděla o CAPu na Bulovce, manžel však nechtěl ani slyšet o tom, že by mne vezl přes celou Prahu do téhle porodnice a já jsem si to tehdy bohužel nedokázala prosadit. Nakonec se ale ještě stalo to, že CAP 14 dní před mým vypočítaným termínem porodu, zavřeli:-( takže se 4. září ve 21:00 asi hodinu po té co mi praskla voda, jelo k Apolináři.

Porodní plán, který jsem doma dlouho před porodem sepisovala a myslím, že jsem ho téměř dovedla k dokonalosti, se mi podařilo vnutit sestře při vyplňování nejrůznějších dotazníků (začínali nemocemi mé matky a končily dívčím a chlapeckým jménem pro miminko) a myslela jsme si naivně, že jsme ho dala do těch nejlepších rukou, aby k němu bylo přihlíženo, bohužel opak byl pravdou.

První ránou pro mě bylo, že se mnou manžel nemohl být na příjmu ani ve sprše ani na „hekárně“ ačkoliv při předporodním kurzu slibovali, že může být všude, ale najednou to nešlo, prý co kdyby přišla další rodička, ale celou noc jsem tam byla úplně sama, jen sestra mně občas přišla zkontrolovat. Tak manžel čekal na chodbě, a když jsem chtěla být s ním, vzala jsem si župan a šla za ním.

Další nepříjemnou a neočekávanou záležitostí bylo, když jsem požádala o napuštění vany, kterou se tolik chlubili na předporodním kurzu, prý tam nesmím, protože mi už praskla voda a hrozila by mi jakási infekce, ale jak je možné, že některé ženy do vody rodí a infekce jim nehrozí, nebo hrozí???

Asi ve 2 ráno poslali manžela domů vyspat, aby ho ve 4 volali zpět, že rodíme. Já se najednou octla na porodním sále v porodním křesle připoutána monitorem, kterej jsem nemohla ani na chvilku sundat a měla jsem strašnou žízeň, ale zase jsem tam byla sama, když náhodou kolem procházela sestřička a já na ni volala, tvářila se, že neslyší. Pak konečně dorazil manžel a ten ji pak požádal o vodu, tak jsem se dozvěděla, že pít nesmím :-(?? A tak jsem jen odevzdaně ležela a porod samozřejmě nepostupoval. Ani nevím, jak se mi dostala do ruky kanyla, ačkoliv v porodním plánu jsem měla, že nechci žádné utišující léky ani oxytocin, nikdo se mne na nic neptal, jen když jsem pak prosila sestřičku, aby mi přes to dali něco na bolest, dozvěděla jsem se, že už mi všechno dali a víc mi toho dát nemůžou :-(???

Asi jsem byla fakt hodně nadopovaná, protože střihnutí hráze jsem necítila, pak mi sestra hupsla na břicho a doktor vzápětí držel Aničku za nožičky hlavou dolů a manžel někam zmizel – fotek máme požehnaně, pak mi totálně zabalenou Aničku přiložila na pár minut snad jediná milá sestřička k prsu a Anička se pokoušela poprvé sát, myslím, že jí to docela šlo. A ještě první společné foto a manžel musel do práce a Aničku odvezli, bůh ví kam, a ještě placentu, doktor tahal za pupeční šňůru a prý zatlačte pořádně a bylo. Zase jsem osaměla, nikde nikdo. Pak mne asi po 2 hodinách přišla zkontrolovat sestra a velmi bolestivě mi prohmatávala břicho, až jsem vykřikla. Ona se strašně lekla a najednou kolem mne kmitalo několik doktorů i sester, vymáčkla ze mne totiž 2 litry krve.

Asi jsem pak ztratila vědomí, protože si pamatuju až probuzení na pokoji, kde jsem byla sama, bylo to kolem 13té hodiny a já měla hrozný hlad. Nikde nikdo, a když jsem se konečně dovolala sestry, dozvěděla jsem se, že je po obědě a teď stejně ještě jíst nesmím, a že dostanu až večeři :-(, a když jsem chtěla vidět dceru, tak mi bylo řečeno, že jsem po operaci slabá, teď ji vidět nemůžu, protože prý spí, a že ji dostanu, až se dokážu postarat sama o sebe. Ale jak jsem se měla starat o sebe, když mam nízký tlak normálně a bez jídla ještě nižší a motala se mi hlava, jen když jsem si sedla na postel? Bylo mi hrozně. Nevím, jak jsem vydržela do večeře, ale hned pak jsem se vydala na novorozenecké oddělení za Aničkou. První sestra, místo aby mne navedla správným směrem, mi vynadala jak malé holce co dělám na chodbě, že jsem po operaci a že si mám jít okamžitě lehnout a že mi dceru za chvíli přivezou na kojení, že jim to na novorozeneckém vyřídí. Čekala jsme další dvě hodiny vzorně v posteli, a pak jsem se vydala po chodbách znovu. Ani podruhé jsem neměla štěstí, chodby byly liduprázdné a novorozenecké oddělení zřejmě v jiném poschodí. Nakonec jsem se s nepořízenou vrátila na pokoj, a tak nějak mi to začalo být jedno, jen mi bylo strašně smutno. Nakonec jsem někdy nad ránem usnula, a když mi ráno konečně dceru přinesli, tak mi to bylo taky jedno, i když jsem měla být přece konečně spokojená. Anička byla strašně hodná, skoro nebrečela, i když ze začátku pít moc nechtěla, ale nakonec jsme to nějak zvládly. Když jsme byly ve společnosti dalších lidí, tak to nějak šlo, nejhorší to pak bylo doma, když tam nebyl ani manžel. Kromě kojení a přebalovaní malé jsem nebyla schopná ničeho. Trochu se to zlepšilo, když malé byly 2 měsíce a manžel mně vytáhl na týdenní dovolenou s kamarády. Uvědomila jsme si, že musím mezi lidi. Takže jsme začala s Aničkou chodit na cvičení a plavaní pro kojence. Což mne z mé letargie alespoň částečně vytáhlo. Teď už vím, že jsem tehdy trpěla depresemi a bohužel jsme ani nevěděla, že se to dá léčit.

Po tomto zážitku, už jsem nechtěla mít další děti, ale když se mi dostaly do ruky knihy od pana Mudr. Odenta a pak „Hovory s porodní bábou“, díky kterým jsem zjistila, že vše může být i jinak, nakonec jsem změnila názor, teď čekám své třetí dítě 🙂

Tomášek

V roce 2010 jsem v porodnici v Benešově porodila synka Tomáška. Jen za přítomnosti mého manžela a dvou porodních asistentek.

Po mém prvním dle mého názoru otřesném a nelidském porodu i po šílených 24 hodinách po té jsem podruhé už nechtěla nechat vůbec nic náhodě a velmi pečlivě jsme se na porod připravovala. Mým snem bylo porodit v klidu jen s pomocí porodní asistentky doma.

Za těch téměř 10 let jsem přečetla snad všechny knihy, které vyšly v češtině o přirozeném porodu. Zúčastnila jsem se dvou týdnů respektu k porodu, shlédla úžasný film o orgasmickém porodu. Takže když jsem podruhé, ale s druhým manželem, otěhotněla, měla jsem pocit, že jsem téměř dokonale připravená na opravdu přirozený porod, ať už doma, nebo v některé z přátelských porodnic.

Můj manžel bohužel moje nadšení pro porod doma nesdílel, měl strach, asi i proto, že to pro něj bylo první dítě. Nicméně jsem si po odmítnutí paní Ivany Königsmarkové (že bydlím moc daleko) našla porodní asistentku přímo v Táboře (k nám 15 km) která i podle svých slov doprovází k porodům v porodnici i doma. I když jsem z ní neměla moc dobrý pocit, jiná taková v Táboře prostě nebyla, takže jsem neměla na výběr. Těhotenství probíhalo opět naprosto v pořádku, dokonce jsme absolvovala všechna vyšetření, včetně genetických, jen odběr plodové vody ne ačkoli mi vzhledem k mému věku byl doporučen. Nicméně vše bylo v pořádku a ja se těšila ze svého rostoucího břicha. Chodila jsem k porodní asistentce na předporodní přípravu i na cvičení pro těhotné, které bylo moc fajn. V 38 týdnu mého těhotenství se najednou moje PA začala zajímat o mou krevní skupinu (jsem 0rh- a miminka těchto žen mají vyšší riziko novorozenecké žloutenky, ještě záleží na krevní skupině otce dítěte, můj manžel má Arh-) a začala mne strašit poporodní žloutenkou tím, že po domácím porodu pak budu muset do porodnice a že si tam něco vyslechnu… a začala mi navrhovat dle jejího názoru přátelské porodnice. Nakonec jsem byla navštívit jen dvě. Táborskou porodnici jsem po návštěvě okamžitě vyškrtla ze svého pomyslného seznamu. V Benešovské porodnici jsem se cítila o mnoho lépe. Mají tam samostatný porodní pokoj a moc vstřícnou šéfku porodních asistentek, která pak byla i se mnou u porodu.

10 dní před vypočítaným termínem mi odpoledne začalo tvrdnout břicho. V 9 hodin večer jsem už věděla, že je porod tady a protože u nás zrovna byli tcháni, bylo fajn, že u nás zůstali spolu s mou starší dcerou. Kolem jedné v noci jsme se rozhodli vyjet s manželem směr Benešov. Moje PA nebyla k zastižení celý večer. Ozvala se asi kolem druhé, když jsme dorazili do Benešova a asi do hodiny dorazila za námi.

Doktora jsem viděla jen při příjmu, to jen zkonstatoval, že jsem otevřena na 2 cm a že je to ještě na dlouho a měl pravdu.  A pak asi hodinu po porodu mne prohlédl a ptal se, jestli chci vyšít jeden steh 🙂 Jinak se mnou byla od začátku až do konce skvělá starší a určitě zkušená „Benešovská“ PA a moje PA dorazila s mírným zpožděním, ale pak se o mne taky moc hezky starala. Akorát můj netrpělivý manžel tam byl tak trochu navíc a bohužel mne to dost rušilo. Dlouho jsem byla ve vaně, tam mi bylo nejlépe, jen jsme asi co hodinu nebo 2 vylezla na natočení monitoru. Kolem sedmé ráno jsem byla otevřená na 8 cm. Manžel seděl pořád v křesle a trpně koukal, kdy už to bude, že mi to trvá nějak dlouho. Jedna PA navrhla, že mi prasknou vodu a třeba se porod pohne rychleji, i když jsem v porodním plánu měla, že to nechci a věděla z knih, že to ničemu nepomůže, nakonec jsem se nechala přesvědčit. A nepomohlo, jen kontrakce byly méně snesitelné a manžel méně trpělivý. Tomášek se narodil krátce před devátou ráno, ale to jsme před tím málem omdlela z vyčerpání a PA mne posadila na postel a zavelela, rodíme, miminku se začíná dařit špatně. Manžel konečně dostal roli, seděl za mnou a podpíral mne a krmil mne hroznovým cukrem. PA mne povzbuzovala a Tomík byl na pár zatlačení venku. Jen byl modrej jak švestička. Kde se vala tu se vzala dětská sestra a položila mi Tomíčka na břicho, masírovala mu zádíčka a on pomalu dostával správnou barvu a nádherně na mně koukal svým jedním otevřeným okem a vůbec neplakal. Pupečník byl téměř dotepaný už když se Tomášek narodil, takže ho asi po 5ti minutách Tatínek přestřihl, a malého mi odnesli, prý vyčistit dýchací cesty a že potřebuje kyslík (agar skore 7,7,9). Manžel šel za ním a alespoň ho vyfotil, což trochu pomohlo mně, ale Tomášek tam byl sám. Když mne po dvou hodinách pustili z porodního pokoje, hned jsme si pro něj šla, ale sestřička, že ho ještě nemá vykoupaného a že ho paní doktorka chce ještě sledovat a další výmluvy. Tentokrát jsem se nedala a nakonec jsem si ho odnesla 🙂

Bohužel byl volný jen nadstandardní dvojlůžák a na něm paní co potřebovala mít puštěnou nonstop televizi. Abychom šli hned domů, nepřipadalo prý kvůli Tomáškovu stavu v úvahu a navíc byla neděle. Protože jsem měla Tomáška pořád u sebe a ne v pípacím lůžku (kdyby přestal dýchat, začalo by to řvát), jak mi bylo několikrát rázně doporučeno, tak už v úterý nás pustili bez problémů domů.

A závěr po těch letech? Netrpělivého manžela nechat za dveřmi a sestřičky, které potřebují mimčo nejdřív umýt, než ho dají matce, nejlépe taky i s pípacím lůžkem 🙂

Jana Zemanová Krolupperová

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
431.Anička
442. Tomášek