Kapitola 1. Těhotenství v péči lékaře i porodní asistentky

   Když jsem otěhotněla, rozhodovala jsem se, jakou péči chci v těhotenství. Přemýšlela jsem o možnosti řešit těhotenství pouze s porodní asistentkou, ale nakonec jsem se rozhodla najít si i lékaře (respektive lékařku). Porodní asistentku jsem si vybrala přes Unipu a internetové stránky asistentek. Lékařku – vědomě jsem chtěla ženu – jsem také vybírala pomocí internetu. Následně jsem se vždy ptala, zda je možné přijít na seznamovací schůzku. Kdybychom si s lékařkou „nesedly“ hledala bych dál.

S paní doktorkou, kterou jsem nakonec vybrala, mám velmi příjemnou zkušenost. První návštěvu jsem absolvovala cca ve 12. týdnu, v této chvíli také proběhlo první ze dvou vnitřních vyšetření, která mě v této ordinaci v průběhu těhotenství čekala (druhé jsem absolvovala na konci při odběrech na streptokoka). To velmi oceňuji, protože od některých kamarádek jsem slyšela, že nepříjemné vnitřní vyšetření u jejich gynekologa probíhala při každé návštěvě poradny. Ocenila jsem příjemné a intimní prostředí (namátkou i možnost při vyšetření zavřít dveře mezi částí „vyšetřovací“ a částí, kde sedí sestřička). Přístup paní doktorky je partnerský – nikoliv autoritativní, jak bývá u náš často zvykem (odnesla jsem si již dvě nepříjemné zkušenosti z dřívějška, oba lékaře jsem vyměnila). Nikdy mi paní doktorka nic nenutila, vždy doporučovala. Poradna spočívala v kontrole bílkovin v moči, měření tlaku, případném ultrazvuku a popovídání o tom, jak se cítím. Musím říci, že toto popovídání je v naší předporodní péči ta nejproblematičtější záležitost. V rukou lékaře je totiž z titulu povahy jeho povolání zaměřeno na vyhledávání problémů v těhotenství. Jako poprvé těhotná jsem měla v hlavě spoustu otázek typu „je to normální když…“. Ale měla jsem pocit, že paní doktorka spíš místo uklidnění „ano je to normální“ zjišťuje úroveň „problému“ a nabízí případná další vyšetření na odborných pracovištích u jiných lékařů, která vyloučí „že se něco stane“. Rozumím, má to v popisu práce. Ale raději jsem se pak už neptala….. nechtěla jsem se stát pacientem.

K soukromé porodní asistentce jsem se chodila uklidnit a skutečně si popovídat o těhotenství. Věděla jsem, že mám zaplacenou hodinu času, také proběhlo měření tlaku a kontrola bílkovin, ale po zbytek doby jsme si prostě povídaly. Jak se cítím, že je to normální, co mě čeká dál. Od paní asistentky jsem dostala všechny informace o těhotenství a následně i porodu, které jsem chtěla. Velmi oceňuji i dvouhodinovku před porodem, která byla speciálně pro mého partnera na téma otec u porodu. Myslím, že i jeho velmi uklidnila a dala mu všechny potřebné informace.

Pro srovnání nabízím jednu ze situací, která nastala. Mám klasický „syndrom bílého pláště“. Když vidím přístroj na měření tlaku, tak slyším, jak se mi rozbuší srdce a už vidím, do jakých výšin mi tlak vyběhne. Proto jsem měla už od začátku těhotenství v průkazce zaznamenané vysoké hodnoty tlaku. Po třetím naměření mě paní doktorka poslala na interní vyšetření k Apolináři (průběh vyšetření na tomto pracovišti je na zvláštní kapitolu, viz Dodatek k příběhu dole). Výsledkem bylo, že mi zde na interně po jednom změření (!) naordinovali prášky na snížení tlaku a odeslali mě, ať se měřím doma, s poučením o velkém riziku preeklampsie. Nechtěla jsem se dostat do kolonky rizikově těhotná zobající chemii. Doma jsem měla tlak v pořádku. Prášky jsem se proto rozhodla neužívat (a na internu k Apolináři již nikdy nevkročit). Tento problém jsem řešila i s porodní asistentkou. I paní asistentka mi vysvětlovala, že je lepší tuto situaci řešit i s internistou (toto bych chtěla zdůraznit, současně vytvářený mediální obraz dělá z porodních asistentek šílené ženy, které bojují proti doktorům za každé situace a na všech frontách). Proto jsem si sama našla lepšího internistu než u Apolináře, podstoupila vyšetření a odešla s tím, že je vše v pořádku. Za nejdůležitější ale považuji, že jsem si od porodní asistentky odnesla rady co mohu udělat pro to, abych měla tlak v pořádku, které mi žádný lékař nedal. Od jednoduchého receptu na uklidnění (meduňka), přes úpravu jídelníčku, až po akupunkturu. Nevím, co pomohlo, možná meduňka, možná i sama skutečnost, že nemusím jen polykat prášky a čekat co to v mém těle a s miminkem udělá, ale mohu nějakým přírodním způsobem sama situaci ovlivnit, ale můj tlak se vrátil do normálu i v ordinaci lékařky.

Když si to pro sebe shrnu, i když paní doktorka je moc příjemná, důležitější pro moje zdravé těhotenství a porod byl čas strávený s paní porodní asistentkou. Bohužel, pojišťovna hradí „poradnu- neporadnu“ u lékaře, nikoliv péči porodních asistentek. Proto děkuji všem, kteří se snaží péči porodních asistentek v těhotenství prosadit jako legální alternativu k péči gynekologa. Doufám, že až se rozhodneme pořídit našemu synkovi sourozence, bude již možné celé těhotenství prožít jen v péči porodní asistentky a tato služba bude hrazená pojišťovnou.

Kapitola 2. Porod v Hořovicích – jsme na dobré cestě

Každý má mít právo svobodně se rozhodnout, kde přivede svoje dítě na svět. Jak bych volila v případě, že by i v ČR bylo všechno krásné a mohla bych svobodně volit? Asi porodní dům, v klidu, pouze s přítomností porodní asistentky, přirozeně, bez zásahů. Ale ne doma, spíš bych hledala porodní dům s možností zázemí operačního sálu, „pro případ“. Nejsem typ na domácí porod. Takhle to cítím. A proto podporuji příběhy pro Ivanu – je to nejen boj za přirozený porod, ale i boj za možnost svobodné volby místa porodu, tak jak to bude vyhovovat každé ženě.

A jak jsem volila ve skutečnosti? Už ve 14. týdnu jsem zavrhla registraci v Praze. Ještě jsem si ani pořádně neuvědomovala, že jsem těhotná a už jsem se měla rozhodnout, kde se narodí naše dítě. Kromě toho pražské porodnice nemají dobré renomé co se týká podpory přirozeného porodu a vůbec chování k těhotným ženám. Proto jsme si s přítelem naplánovali „Tour de Porodnice“ aneb „Najdi místo, kde se nám bude líbit“. Připravila jsem si dotazy a naplánovali jsme kdy a kam vyrazit. Nejotevřeněji a nejvíce podle našich představ na dotazy odpovídali při porodní besedě v Hořovicích. I prostředí se nám líbilo nejvíce. Bylo tedy rozhodnuto – místo porodu Hořovice u Berouna.

Na předporodní besedě jsme se dozvěděli, že v Hořovicích není nutná registrace a ani není nutné být předána do péče porodnice od mého gynekologa. Rozhodla jsem se ale několik návštěv v porodnici absolvovat – lépe se cítím v prostředí, které mi není úplně neznámé. Nakonec jsem zde absolvovala všechny tři poradny před porodem.

Už poradny v Hořovicích hodnotím pozitivně. Návštěva po předchozím objednání, tři dny dopředu připomenutá SMS zprávou, příjemná čekárna a žádné zbytečné čekání několik hodin. Ale co hlavně – v ordinaci lékařů žádná zbytečná vnitřní vyšetření. Jen popovídání jak se mám, změření bříška a příjemné (podle všeho u gynekologa poměrně raritní) vyšetření polohy miminka hmatem na bříško. Pokaždé jsem se tu setkala s jiným lékařem, ale nebyl to pro mne problém. Podle reakcí, když jsem se před návštěvou objednávala, jsem pochopila, že by asi šlo zařídit, abych vždy v ambulanci potkala „toho svého lékaře“.

Co dál před porodem? Samozřejmě jsem si pečlivě připravila své porodní přání, kde jsem se snažila formulovat co a jak v případě přirozeného porodu, v případě nutného císařského řezu a co a jak na oddělení šestinedělí.

Den D byl podle lékařky na začátku těhotenství stanoven na 13.1.2014. Už okolo Vánoc mi začalo viditelně klesat bříško (jak hodně jsem nejlépe poznala vždy ráno podle vyděšeného výrazu přítele). Po Vánocích nastala první odchylka od mého porodního přání. Tuto „kapitolu“ jsem samozřejmě do napsaného přání nezařadila, ale v mých představách jsme přijížděli k porodu odpočatí a plně připravení na velký okamžik. Místo toho přišla úporná viróza, s kterou jsem nakonec i porodila. Bolesti zubů, teploty, kašel, dutiny a rýma. Takže jsem místo odpočívání před porodem celé noci nespala, kašlala, prskala a řešila bolavé uši. V této chvíli jsem se začala trochu bát – bála jsem se, jak porod zvládnu, když už mi rovnou není dobře. Naštěstí tělo je velmi chytré a na porod se ještě spoustu energie našlo….

Ve skutečný den D brzo ráno 4.1. mi odtekla plodová voda. V klidu jsem se nasnídala, vyčkala probuzení přítele, dobalili jsme tašku a v klidu jsme dorazili do Hořovic. Na příjmu mě nikdo neobtěžoval zbytečnými dotazy, jak jsem slýchala a četla na internetu. Odevzdala jsem všechny dokumenty vyplněné dopředu. Paní doktorka si pročetla moje porodní přání. Tady po domluvě došlo k první odchylce od mého přání. Vzhledem k mojí úporné viróze a zakalené plodové vodě mi byly nabídnuty antibiotika. Po vyšetření krve, z kterého mi vyšla skutečně vysoká hladina protilátek, jsem souhlasila s jejich aplikováním.

S přítelem jsme se ubytovali na porodním sále, kde jsme spolu v klidu prožili celý porod. Nikam jsem se nemusela přesouvat, vše od začátku do konce probíhalo na jednom místě. Kontrakce zatím nebyly příliš silné. Přítel byl v roli pozorovatele, čekal a četl si. No a já jsem vlastně také čekala a četla jsem si (Vladimír Neff – Sňatky z rozumu – dobrá kniha k porodu). Porodní asistentka chodila vždy po dvou hodinách natočit monitor a zeptat se na můj subjektivní dojem, jak porod postupuje. Protože jsem neměla velké bolesti, nikdo neměl potřebu volat lékařku a vnitřně vyšetřovat. Mám pocit, že na dalším vnitřním vyšetření po příjmu jsme se domluvili až večer, chtěla jsem vědět, jak porod postupuje. Otevírala jsem se, ale pomalu. Okolo 11 hodiny večerní jsme se domluvili, že když porod nepostupuje a může trvat ještě dlouho, máme se zkusit vyspat. Já na „svém“ porodním lůžku, přítel na žíněnce (porodní asistentka nabízela že přinese polštář a peřinu i pro přítele). Takže jsme vypnuli televizi (ani nevím proč běžela), všude zhasli a uchystali se k spánku. Na tento okamžik klidu, ticha a tmy asi moje tělo čekalo. Kontrakce se staly intenzivnějšími a na spánek jsme tedy mohli zapomenout.

V této chvíli jsem začala využívat pomoc přítele. Bylo mi příjemné se na něj v kontrakci zavěsit, a bylo mi příjemné, že je při tom se mnou, že cítím jeho objetí. Porodní asistentky nechávaly věci volný průběh, ocenila jsem radu na změnu polohy – intuitivně jsem ulevovala bolesti tak, že jsem miminku vlastně nedovolovala sestoupit níže. Myslím, že mě na to dokonce upozorňovala paní asistentka dvakrát, ale bez despektu, prostě jen jako dobrá rada – ne „tady velím já, tak mě budete poslouchat“. V této chvíli jsem se znovu nechala vyšetřit. Porod postupoval (5-6cm). Absolvovala jsem klystýr (na svojí žádost podle porodního přání) a další dvě hodiny jsem trávila ve sprše. Pak se v jednu chvíli tělo rozhodlo, že je čas tlačit. Požádala jsem přítele, aby došel pro porodní asistentku. Ta mě požádala, zda mě může vyšetřit v kontrakci. Svolila jsem – plně otevřená, jdeme na další fázi porodu. Ostatně, tělo již stejně tlačilo samo. Syn se narodil na tři zatlačení o malou chvíli později. Hned jsem ho dostala na břicho, nekřičel, jen se rozhlížel. Čekali jsme na dotepání pupečníku, přítel stříhal pupeční šňůru. Následovalo krátké vyšetření miminka na vyhřívaném lůžku metr od nás. Mě paní doktorka šila vnitřní poranění i malý nástřih (druhá odchylka od mého plánu, ale po předchozí domluvě a souhlasu). Miminko dostalo pouze plínku, ponožky a čepičku a putovalo na dvě hodinky na moji hruď. Pak jsme si s přítelem nerušeně užívali našeho synka, píďalkoval se po mé hrudi, první přisátí se nám v těchto dvou hodinách nepodařilo (až o hodinu později na oddělení za pomoci dětské sestry, v poloze v sedě). Poté jsem se ještě na porodním sále osprchovala a už zase zkultivovaná opouštěla místo synova narození po skoro 20 hodinách pobytu, šťastná, v pohodě a nabitá novou energií.

Co jsem moc ocenila bylo, že všichni skutečně dodržovali naše právo na soukromí. Nikdo nevstoupil bez zaklepání, vše co se dělo bylo po předchozí domluvě, když jsem požádala, aby někdo přišel, do dvou minut přišla porodní asistentka. Líbilo se mi, že od té doby, kdy jsme v zhasli, tak všichni respektovali naši tmu. Ani na samotný závěr porodu nikdo nerozsvěcel velká světla, pouze lampu. Co bych udělala jinak? Příště bych odmítla poslední monitor, když už jsem měla velké kontrakce, to byla zbytečně bolestivá záležitost. A neabsolvovala bych následující pobyt na oddělení šestinedělí, ale to už je jiná kapitola….

A já chválím Hořovice (porodní asistentky p. Žaludovou a p. Soukupovou a paní doktorku Křenkovou), jsem ráda, že se mi zde podařilo porodit v důstojné, intimní atmosféře, s respektem od personálu.

Kapitola 3. Šestinedělí – na vině je systém

Po krásném porodu v Hořovicích jsem se v 7 hodin ráno ocitla na oddělení šestinedělí, na dvoulůžkovém pokoji. Tady jsme si se synkem užili čtyři dny. Je hodně toho, co se o tomto pobytu dá napsat.

Ano, není to komfort. Pokoj byl tak malý, že jsme se tam skoro nevešli. Chybí místo, kam může přijít návštěva (na pokoji to nejde ani při velké fantazii, bylo by to tělo na tělo), jedna sedačka na oddělení nestačí, na chodbě se „nesmí“. A to můžu mluvit o štěstí, že jsem se neocitla místo na šestinedělí na oddělení gynekologie bez syna jako další 4 ženy v době mého pobytu. Ale chápu a omlouvám. Tato porodnice se díky svému přístupu k porodům těší velkému zájmu rodiček a kapacita není dostačující. Vzhledem k velkému stavebnímu ruchu je vidět, že tento problém již porodnice řeší.

Ano, a jako všechno v životě – je to o lidech. Záleží na tom, na koho zrovna natrefíte. Za čtyři dny jsem se setkala se spoustou příjemných lidí, ale i s pár lidmi, s nimiž bych si setkání pro příště odpustila. Musela jsem se hodně obrnit trpělivostí, abych zachovala klid v situacích, kdy mi dětská sestra vynadala za nezavřené dveře od pokoje (!), zavinovačku odloženou na posteli (ts ts ts, my tedy nemyslíme na hygienu maminko (!!)), nebo když jsem volala sestru pro kolegyni z pokoje a bylo mi řečeno, že si o to musí říct kolegyně sama a dokud to neudělá, tak sestra nepřijde (!!!). Tyto situace se mi sice dařilo zvládat s úsměvem a klidem, ale myslím, že jen proto, že syn prospíval a vše bylo v naprostém pořádku. Myslím, že kdybych měla sebemenší problém, tak se při takovémto chování personálu v poporodním hormonálním koktejlu rovnou sesypu. Za vrchol považuji to, že mé kolegyni z pokoje odmítla dětská sestra pomoci s kojením se slovy, „je to Vaše druhé, tak to máte znát“. Ale chápu. I lékařský personál jsou „jen lidé“, mají svoje problémy a to se v několika případech projevilo na jejich chování. Ovšem neomlouvám! Tak jako by neomluvil podobné chování můj nadřízený v bance.

Co je však největší problém oddělení šestinedělí, který volá po změně je celkový systém, který tu panuje. Absolutní stres vyvolaný kolotočem vizit, příprav na vizity, různých vyšetření a jiných povinností, které v průběhu dne absolvujete. Každý měl klíče, do našeho pokoje vstupovalo spoustu různých lidí bez zaklepání, uklízečky, sanitářky se snídaní, doplňovači plínek, dětských oblečků, nočních košilek (není nad specializaci), sestry na přípravu vizity, snad jen lékaři vstupovali po zaklepání. V jednu chvíli rozrazí ženská sestra dveře a zakřičí, připravte se na vizitu, nikdo nikam nechodit. O dvě minuty později přiběhne dětská sestra zakřičí okamžitě svlečte dítě, je kontrola kyčlí. A na chodbě jak na stadionu povzbuzuje výkřiky rychle rychle, běžte, pan doktor nemá čas. V polovině případů se mi vůbec nepodařilo identifikovat, kdo na mě vlastně mluví. A to nikoliv jeho jméno, ale to, zda jde o sestru dětskou, ženskou, uklízečku nebo lékařku…. Tento stav určitě vyhovuje personálu, ale nikoliv nám klientům. Takže nechápu a v žádném případě neomlouvám. A na takovém místě jako jsou Hořovice toužím po změně. Už jen to, že by se při vstupu na pokoj po zaklepání měl každý představit a vysvětlit, jaký je účel jeho návštěvy, to, aby při příchodu na šestinedělí našla sestra nebo lékařka čas na vysvětlení, co se bude dít a jak bude vše probíhat, kolik vyšetření miminko absolvuje a podobně, zkoordinování práce mezi dětskými a ženskými odděleními, aby nedocházelo k chaosu, uvědomit si, že je důležitější pohoda rodiček a ne ušetřený čas personálu a na závěr troška individuálního přístupu. A co třeba systém změnit od základů? Co třeba nerušit klid na pokojích, zařídit vyšetřovnu na oddělení, kde v klidu a v intimním prostředí, bez ostatních lidí na pokoji, řeší žena s dětským i ženským lékařem zdravotní stav svůj i miminka??? A nebo ještě větší přání, ne na systém v Hořovicích, ale na systém v celé ČR – podporovat ambulantní porody! Nechat maminku odejít do klidu domova pod dohledem porodní asistentky a předem domluveného dětského lékaře, v situaci, kdy toto bude legální, podporované a oba budou za tuto domácí péči pojišťovnou zaplaceni?

Pevně doufám, že do té doby, než budeme pořizovat synovi sourozence, dojde alespoň k nějaké změně. Přiznám se, že s naším prvním dítětem jsem si na ambulantní porod netroufla. S druhým už budu zkušenější, tak to snad půjde…..ten stres už znovu nechci zažít.

Klára Kučerová

Dodatek: Návštěva rizikové poradny

Toto je můj zážitek z návštěvy rizikové poradny u Apolináře. Nestalo se vysloveně nic hrozného, spousta lidí se jen pousměje a mávne rukou: „Takhle je to přece normální“. A právě proto tento příběh píšu – protože to nemá být normální. Ale udělat něco proti tomu můžeme jen my samy – na tato místa nechodit.

Porodnice u Apolináře má v Praze zvláštní zvuk a renomé, které velké množství zde rodících žen shrnuje do věty „mají nejlepší vybavení, aby pomohli, když se bude dít něco špatně, a za to mi přeci ta trocha nepohodlí stojí“. Já jsem si z této nemocnice přinesla před 10 lety nepříjemný zážitek po nutné jednodenní hospitalizaci s gynekologickým problémem. A věta pana doktora, když jsem vznášela námitky k jeho postupu: „Teď tu máte spoustu keců a jednou budete prstíčkem hrabat, abyste u nás mohla porodit“, mi zní v hlavě dodnes. Při svém rozhodování, kde se mé dítě narodí, jsem tedy Apolináře vyloučila rovnou. Ale přeci jsem se sem v průběhu svého těhotenství podívala.

Od začátku těhotenství jsem měla u své gynekoložky vyšší tlak. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jde o syndrom bílého pláště, ale neúspěšně. Docházela jsem ke svému praktickému lékaři, kterého již znám déle a kde jsem měla na čtyřech měřeních v rozmezí 14 dnů na obou rukou vždy tlak ukázkový. Ani to paní doktorku neuklidnilo. Po jedné poradně mě proto telefonicky požádala, že by raději můj stav konzultovala s dalším lékařem, a to ihned, a protože ví, že pozítří odjíždím na dovolenou, objednala mě na zítřejší ráno k Apolináři do rizikové poradny na konzultaci. Mám přijít na osmou, pan doktor o mně ví. Vzhledem k časovému presu před dovolenou jsem souhlasila, nechtěla jsem narychlo hledat jiné místo.

Ráno v půl osmé (raději s časovým předstihem) jsem seděla v čekárně. Pobaveně jsem četla cedule – „POŘADÍ URČUJE LÉKAŘ“ a „KARTIČKU POJIŠTĚNCE VIDITELNĚ ZASTRČTE DO TĚHOTENSKÉHO PRŮKAZU“ a další nabádající vzkazy. V osm hodin nás už v čekárně sedělo něco kolem deseti. Pochopila jsem, že „objednání“ byla trochu nadsázka a duševně se připravila na delší čekání. V 8:15 vyšla s ordinace sestřička a slabikovala na nás: „mi-lé ma-min-ky, dnes je tu pan o-pra-vář, a má tam na-ta-ha-né ka-be-ly, tak ra-dě-ji bu-de-me or-di-no-vat až od té doby, co to do-kon-čí, ať si ne-roz-bi-je-te ču-máč-ky…. (hm…takže jsem s těhotenským břichem podle sestry evidentně ztratila schopnost porozumět delším souvislým větám a schopnost překročit kabel na zemi….). Po hodině pan opravář doopravoval a sestra uznala, že je čas začít ordinovat. Přišla, vybírala si těhotenské průkazky, sem tam důrazně napomenula za špatně zastrčený průkaz pojištěnce a na každého vyštěkla „do chodby“. Zeptala jsem se paní vedle sebe, co tím míní, ona jen pokrčila rameny, že také netuší, ale pak jsme se zorientovaly podle ostatních, již zkušenějších žen, a šly jsme se postavit do chodbičky, kde sestra již rozdávala detekční papírky na moč. Zeptala jsem se, co mám dělat, a sestra mi odsekla, že namočit papírek do přinesené nádoby a jít si sednout zpět do čekárny. Všechny ženy tak učinily, takže po návratu do čekárny tu sedělo teď již cca 20 žen, které jednou rukou četly, smskovaly nebo hlídaly dítě a v druhé stále třímaly počůraný papírek. Já například cca dalších třicet minut, než mě povolali do „přípravny“ na měření tlaku. A pak zase zpět do čekárny na dalších třicet minut. V této chvíli jsem litovala ženy, které tam byly s dětmi, případně měly doma „někoho na chvilku na hlídání“.

Po skoro třech hodinách čekání se konečně z rozhlasu ozvalo moje jméno s tím, že mám jít do ordinace číslo 2. Tady mi pan doktor nabídl židli a začal vyplňovat žádanky na tři další vyšetření. „To snad nemyslíte vážně“, vytřeštila jsem oči. Ani jsem v té chvíli neměla na mysli odmítnutí dalších vyšetření, ale technicko-organizační stránku. „Tak já tu čekám tři hodiny, aby někdo vyplnil tři papíry, bouchnul tři razítka a poslal mě dál?“, prošlo mi hlavou. Pan doktor si ale můj dotaz vyložil jako odmítání vyšetření a dostalo se mi nevyžádané přednášky ve skoro doslovném přepisu: „Podívejte se, na ta vyšetření musíte, protože když Vaše miminko umře, nebo se narodí postižené, tak já potřebuju mít papír, že jsem Vás na ta vyšetření poslal.“ Vypadlo ze mě jen „Hu“ a oči mi málem údivem vypadly z důlku. Pak jsem se snažila panu doktorovi v klidu vysvětlit, co mě na jeho postupu překvapilo. Hodná sestřička mě mateřsky pohladila po zádech: „No tak maminko, uklidněte se, všechno bude v pořádku, ta interna jsou dveře 105b v přízemí, levé křídlo, na kontrolu přijďte za týden“, a jemně mě vytlačila z ordinace. Do teď nechápu, co chtěli na tomto pracovišti po týdnu kontrolovat? Že jsem na všechna vyšetření šla, aby měl pan doktor v kartě potřebná razítka, která ho v případě problémů zprošťují odpovědnosti??. Ještěže jsem si byla vnitřně jistá, že je vše v pořádku, a vyšetření jsem absolvovala vlastně jen z důvodu, abych uspokojila svojí lékařku, protože odcházet z ordinace s jedinou informací, že moje dítě zemře, by mě asi v případě skutečných problémů hodně vyděsilo.

Tak tedy dveře 105b, paní doktorka prý o mně ví. V jedenáct hodin dopoledne stojím před dveřmi s nápisem „NEKLEPAT, SESTRA VYCHÁZÍ“. Po dalších 30 minutách, kdy sestra nevyšla ani jednou, jsem zaklepala. Za mumlání „Co je, ta poradna pro diabetiky začíná až za 20minut“, vyběhla sestra. Zamávala jsem papírem s informací, že prý o mně ví, a po další půlhodině čekání jsem seděla u paní doktorky. Jednou (!) mi změřila tlak a s úsměvem předepsala Dopegyt, třikrát denně měřit tlak, kontrola za 14 dní. A byla jsem venku. Žádné skutečné zjišťování, co se děje, prostě dáme prášky, ty nemůžou uškodit. Hlavně přijďte znova za těch 14 dní. Skutečně nevím, co bych u paní doktorky znovu dělala….

Recept jsem zahodila a své gynekoložce jsem zavolala, že k Apolináři již znovu nedorazím a potřebná razítka panu doktorovi nedodám. A nakonec i ten tlak u mé paní doktorky se mi podařilo zlepšit – po poradě s porodní asistentkou – pitím uklidňující meduňky před každou poradnou.

Vlastně mě tato zkušenost stála jen 5 hodin mého života a trochu rozčílení. Ale je skutečně nutné, abychom toto v těhotenství zažívaly? Proč stále chodíme (a tím nosíme peníze) na místa jako je tato riziková poradna? Kde se k nám chovají s despektem, autoritativně jako k malým dětem, s kterými se nediskutuje, kde se neradí, ale léčí, kde se místo uklidnění a hledání řešení podávají pilule? Proč si stále můžeme přečíst v recenzích na porodnice věty jako „čekala jsem celé dopoledne, ale to je přeci normální“ nebo „na příjmu byla protivná sestra, ale to se dá pochopit, má toho moc“. Takže pro příště říkám rovnu NE. Naučme se všichni říkat ne, takto to nechci, ne, s tím nesouhlasím. Jenom na nás je, jestli se něco změní!

Klára Kučerová

PS: Vzkaz pro pana doktora, kterému dodnes chybí v mé kartě tři razítka – NEBOJTE, JSTE Z OBLIGA – po bezproblémovém těhotenství a krásném porodu se mi narodil zdravý syn.

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
735. Kapitola 1) Těhotenství v péči lékaře i porodní asistentky
736. Kapitola 2) Porod v Hořovicích – jsme na dobré cestě
737. Kapitola 3) Šestinedělí – na vině je systém
828. Návštěva rizikové poradny