Tři texty, kterými ženy vyjadřovaly v prosinci 2011 podporu Ivaně Königsmarkové těsně po jejím odsouzení obvodním soudem.

Jana

Milá Ivano,
jsem ráda, že mám tu zkušenost a mohu přispět svým příběhem na tyto stránky.
S Vaším jménem a Vaší prací jsem se poprvé setkala už před porodem prvního dítěte, kdy jsem si hledala informace o přirozeném porodu. I díky Vaší práci jsem už první porod, prožila jako krásný a přirozený. Když jsem čekala druhé dítě, rozhodla jsem se pro porod doma, tehdy byla jedním z mých průvodců v těhotenství i Vaše kniha „Hovory s porodní bábou“. Až ve třetím těhotenství jsem se s Vámi setkala osobně, a to ve chvíli, kdy jsem se rozešla kvůli oboustranné nedůvěře s porodní asistentkou, kterou jsem už měla k porodu doma domluvenou a ke které jsem do té doby chodila do těhotenských poraden. V této nepříjemné chvíli jsem naštěstí potkala Vás. Díky Vaší profesionalitě, citlivému lidskému přístupu a respektujícímu postoji jste brzy získala moji důvěru a já klid a pocit bezpečí, tolik potřebný na konci těhotenství a před porodem.

Když jsem přemýšlela, co napíšu o svém porodním zážitku s Vámi, chvíli jsem vůbec nevěděla a byla úplně bezradná, co mám psát. Říkala jsem si, vždyť já vůbec nevím, co tam Ivana vlastně dělala, vždyť já vím jen to, že tam BYLA. ………… A to je právě ono. To je to, co jsem potřebovala.

Dala jste mi prostor, abych se ponořila do svého porodu, dala jste mi ten potřebný pocit bezpečí, kdy jsem neměla potřebu kontrolovat, co přesně děláte. Věděla jsem, že tu jste, že jste blízko, že víte, co je třeba a když bude potřeba, tak mi pomůžete. Dala jste mi „luxus“ plného prožitku porodu v domácím prostředí podporovaného profesionální porodní asistentkou. Dala jste mé dceři „luxus“ poporodní péče v mé náruči a krásný start naší pětičlenné rodině.
Přála bych všem ženám, aby měly možnost zvolit si kontinuální péči profesionální a citlivé porodní asistentky, která se postará o ně a jejich děti, v těhotenství, při porodu a v šestinedělí. Takou péči, jakou dáváte svým klientkám Vy. Děkuji Vám, Ivano!

S láskou a úctou
Jana Mrákotová
(s manželem Jakubem a dětmi Viktorem, Igorem a Rozitou)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích jako 2. Jana

 

Moje cesta k přirozenému porodu

Moje cesta k přirozenému porodu vedla přes můj první, z mého pohledu nevydařený, nemocniční porod. Tenkrát jsem se porodu moc bála a jak se blížil, tak rostl i můj strach. Odmalička mám takovou vlastnost, že věci, které neumím, se nerada učím před cizími lidmi. Neumím se pak soustředit, jsem trémista. Myslím, že můj strach z porodu vyplýval i z tohoto. Bála jsem se, že to budu dělat špatně, bála jsem se bolesti a měla jsem neskutečnou trému. Následovalo vyšetření v bolestech, nepříjemná porodní asistentka. Když došlo na samotné tlačení, zpanikařila jsem definitivně, nebyla jsem se schopna hnout, ležela jsem na boku na porodním lůžku, PA chtěla, abych se otočila, a když to nešlo, vyčítala mi, že dítě nemám ráda. Když to celé skončilo, těšila jsem se už jen na to, až budu s dítětem sama (tedy doma). Pobyt na šestinedělí byl utrpení, kdy jsem vlastně ani neměla o syna zájem, jen jsem chtěla domů. Ještě mi to prodloužili, byli arogantní. Po návratu domů jsem nejdřív jen brečela. Trvalo mi dlouho, než jsem se vzpamatovala, a to asi jen díky kamarádce, která k porodu měla úplně jiný vztah než já. Ona rodila doma s Ivanou Königsmarkovou a byla naprosto vyrovnaná a porod popisovala jako nevšedně nádherný zážitek. Já oproti tomu přemýšlela o tom, jak zvládnu mít další dítě. Ale touha byla silnější, otěhotněla jsem a zmíněná kamarádka mi doporučila přednášku paní Ivany v rámci Světového týdne respektu k porodu. Moc se mi nikam nechtělo, ale nakonec jsem šla. Měla jsem již o přirozených porodech něco načteno a také jsem již pochopila, co bylo tak špatně na mém prvním porodu. Na přednášce bylo veliké množství dalších těhotných žen, které kladly paní Ivaně spousty otázek. Ona nás postupně provedla celým porodem a působila tak mateřsky uklidňujícím dojmem. Najednou jsem se na porod začala těšit. Dokázala nám dát pocit, že porod je něco tak přirozeného, že není důvod, proč by to žena neměla zvládnout. Najednou to bylo tak jednoduché. Zároveň nám poskytla spoustu praktických informací, které je dobré vědět, aby se jimi člověk nemusel stresovat. A nakonec doporučila porodnice, kde jsou ochotni takovýto porod respektovat. Vlastně díky této přednášce jsem si pro svůj druhý porod vybrala porodnici v Hořovicích. Chvíli jsem sice koketovala s myšlenkou zkusit to doma, ale ne, já pro to nejsem ta pravá, pro mě je porodnice lepší. Vytvořila jsem si porodní plán a opravdu se těšila na porod, nemohla jsem se dočkat a nikdo mi to nevěřil. Jak se porod blížil, začala jsem mít strach, že zase dostanu strach. Využila jsem tedy kontaktu na paní Ivanu a navštívila ji v její poradně. Byla jsem hrozně nervózní, ale ona mě uklidnila a slíbila, že se můžu ozvat, kdyby mě strach přepadl. Byla jsem ráda. Musím říct, že byla velmi profesionální a v podstatě mě velmi přesně odhadla. Je dobrý psycholog. Nakonec jsem toho ale využít nemusela, můj porod proběhl krásně. Sice jsem se zase setkala i s nepříjemným jednáním, ale porodní plán respektovali a s prvním porodem se to nedalo srovnat. A to hlavně také proto, že jsem měla celou dobu pocit, že to mám ve svých rukou. To bylo to nejdůležitější. Byla jsem si vědoma svých kompetencí. A myslím, že na získání tohoto pocitu se hodně podílela právě paní Ivana díky své přednášce a našemu setkání. Takže děkuji a přeji hodně sil!

Petra Márová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích jako 3. Moje cesta k přirozenému porodu

 

Lea

Právě před rokem se nám narodila dcera Lea. V porodnici, byl u toho můj muž a byl to nejšťastnější den mého života. Teprve když jsme si Leu přinesli domů, uvědomila jsem si ve srovnání s důvěrně známými věcmi v bytě, jak je maličká. Neměla ani dvě a půl kila, drobeček, co se ztrácel na naší manželské posteli. Zavolala jsem tehdy Ivaně a poprosila ji, jestli by se nemohla stavit. Přijela hned ten večer, poradila mi s kojením a pomohla nám Leu poprvé doma vykoupat. Řekla mi: „Je sice malinká, ale úplně hotová a vůbec nic jí nechybí. Nesmíš se bát!“ V šestinedělí pak přišla ještě několikrát, pomohla mi uvázat Leu do šátku a radila s bolavými prsy. Přišla až k nám domů, vždycky hned, když jsme ji potřebovali. Taková pomoc je v šestinedělí k nezaplacení, zvlášť když novorozeně přivítá taková sněhová nadílka, jako naši holčičku.

Kromě praktických rad mě ale Ivana hlavně povzbudila, že jako máma nejsem úplně nemožná, a že všechno je na dobré cestě. Občas jsem měla hrozný strach a Ivana to věděla. Dva roky před tím jsem si s ní totiž chodila povídat o svém prvním těhotenství, které mělo smutný konec. Čekala jsem tehdy dvojčátka, která se narodila velmi brzy, už ve 27. týdnu, a přežila jen několik dnů. Rozhovory s Ivanou mi tenkrát nesmírně ulevily v hrozném smutku a pomohly mi posunout se o kousek dál, od bezedné bolesti k myšlenkám na další těhotenství a další miminko. Ivana se svými zkušenostmi přesně věděla, jak se cítím, jaké myšlenky se mi honily hlavou a nešly vyhnat ven, a jakých obav už se nejspíš nikdy nezbavím. Bylo pro mne tehdy strašně důležité, že někdo opravdu rozumí a chápe, co se ve mně děje.

Moc šťastná jsem jí rok poté, co jsme o dvojčátka přišli, volala, že jsem znovu těhotná, a dál jsem k ní chodila s vděkem pro podporu. Uklidnila mě při záchvatu paniky, který přišel s blížícím se 27. týdnem těhotenství, a ujišťovala mě, že se naše miminko tentokrát bude moct narodit přirozenou cestou, že nebude nutný druhý císařský řez, a že všechno bude v pořádku. Měla pravdu, Lea přišla na svět hladce a rychle – a já se i díky Ivaně těším, že bude mít další bratříčky a sestřičky.

Julie Šrámková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích jako 5. Lea