Moje cesta k domácímu porodu

Moje první dcerka se narodila před třemi lety klasicky v porodnici se všemi „nezbytnostmi“ jako je holení, klystýr, umělý oxytocin, nástřih, poloha vleže, předčasné přestřižení pupeční šňůry atd. Navzdory tomu všemu jsme to ve zdraví zvládly a ve mně narození dcerky zanechalo hlavně velmi silný pozitivní pocit.

Pamatuji si, že ještě někdy po prvním porodu jsem kategoricky prohlašovala, že já bych teda doma rozhodně nikdy rodit nemohla. Bála bych se. Jenže – pak jsem, asi před rokem, „náhodou“ potkala mojí teď už kamarádku Ivušku, přes kterou jsem se vlastně poprvé pořádně setkala s tématem domácích porodů. Postupně jsem potkávala i další ženy, které rodily doma, a už mi to zdaleka nepřišlo tak nemožné.

A tak se stalo, že když jsem asi před deseti měsíci zjistila, že jsem těhotná, první, co mě napadlo, bylo: Chci rodit doma. Hned jsem začala číst veškerou dostupnou „alternativní“ literaturu – Hovory s porodní bábou, Odenta, Novou dobu porodní atd. Chodila jsem na různé semináře, přednášky (mimo jiné jsem na pražském Týdnu respektu k porodu navštívila i přednášku Ivany K. – abych jí tedy do příběhu nějak zakomponovala :-)), ale časem jsem zjistila, že už se ty informace dost opakují a že mám vlastně ve věci jasno. Už mě ani moc (jako dřív) nezajímaly příběhy ostatních žen – věděla jsem, že můj porod bude jen takový, jaký si ho udělám já sama.

Našla jsem si porodní asistentku, ke které jsem chodila na kontroly (do 37. týdne kromě toho i k mojí gynekoložce, ale některá vyšetření jsem odmítala). „Pro jistotu“ jsem se registrovala i do porodnice, ale jinak jsem měla doma vše připravené k domácímu porodu a ke konci už dost netrpělivě tu událost očekávala.

Děťátko (stejně jako to první) na svět zrovna moc nepospíchalo. Neměla jsem ani žádné poslíčky, nic nenaznačovalo, že by se něco chystalo. Občas jsem si říkala, že já určitě nikdy neporodím 🙂

Ve středu 3. října jsme šly s dcerkou jako vždy spolu spát brzy po osmé. Byla jsem trochu zklamaná, že je další den pryč a POŘÁD NIC. Ale asi v půl druhé v noci mě vzbudila dost silná bolest v podbřišku. Šla jsem si dát koupel a asi hodinu jsem se rozmýšlela, jestli už to je opravdu porod nebo ne (nechtěla jsem zbytečně budit PA). Po té hodině už jsem si byla celkem jistá, kontrakce po 4 minutách, tak jsem zavolala porodní asistentku, která přijela asi za půl hodinky. Byla jsem dost překvapená a hlavně potěšená, když mi řekla, že už jsem úplně otevřená. Starší dcerka se zatím samozřejmě tím ruchem probudila, takže tatínek měl za úkol jí udržet v ložnici. Já jsem v obýváku měla dost co dělat se sebou – už jsem byla v porodním procesu dost ponořená a nechtělo se mi mluvit ani na PA. Ta mě naštěstí nerušila, jen občas poslechla miminko, jinak mě nechala v kleku opřenou o gauč, ať si tam kroutím boky, jak chci. Velice brzy začalo miminko sestupovat, za několik kontrakcí už byla venku hlavička. Stoupla jsem si, jelikož to bylo pohodlnější, držela jsem hlavičku, ještě naposledy zatlačila a  za tři hodiny od první kontrakce už miminko bylo venku. Porodní asistentka mi dcerku hned položila na břicho, pupeční šňůru jsme nechaly dotepat, v klidu počkaly na placentu, prostě vše jak to má být 🙂 To už s námi byla také dcerka a manžel. Velké překvapení mě čekalo při vážení miminka – že bude mít rovných 5 kilo jsem tedy nečekala! 🙂 Bála jsem se, že se roztrhnu v jizvě po nástřihu z prvního porodu, ale i takhle velké miminko zvládlo projít naprosto bez problémů.

Jsem moc ráda, že jsem mohla prožít takovýhle opravdu PŘIROZENÝ porod. Zažila jsem, jak opravdu jednoduchá a přirozená záležitost může porod být, když do něj zbytečně nezasahujeme a necháme tělo (a jeho prostřednictvím přírodu) ať prostě jen dělá, co samo chce.

Veronika

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 642. Moje cesta k domácímu porodu

 

Ivana live

Když jsem si před zhruba třemi lety vypůjčila v knihovně knihu „Hovory s porodní bábou“, ani jsem nevěděla, jak významnou literaturu pro svoje těhotenství a porod mám právě v rukou. Ženu na titulce jsem neznala a ani o ní nikdy dříve neslyšela. Obsah jsem zhltla jedním dechem (přetlumočila vše svému muži), proložila to nějakým Odentem, Leboyerem a dalšími zasvěcenými a k porodu, byť prvnímu, šla vcelku připravená. Vybrala jsem si tu (ač to slovo nemám ráda) z alternativnějších českých porodnic a dobře jsem udělala. Porod mi byl krásným zážitkem.

Ivaninu kauzu jsem po očku sledovala a z dosavadního průběhu, ač ještě není zcela vyhráno, mám velkou radost.

Prahu mám daleko, takže mě ani nenapadlo, že se s Ivanou někdy setkám osobně. Povedlo se tak ale letošní září na přednášce o přirozeném porodu v Hradci Králové. Ivana přijala pozvání mojí kamarádky – pořadatelky k hostování této přednášky. A myslím, že to byl dobrý tah. Účast publika na přednášce mě mile potěšila, reklama nějaká byla, ale zpětnou vazbu zkrátka nikdo až do začátku besedy netušil. Nakonec ani nestačily připravené židle a nosily se další z vedlejší kavárny. Účastnily se hlavně ženy (a spousta dětí od kojenců až po batolata) – ženy matky, ženy těhotné, možná i bezdětné, ženy, které o své dítě přišly… Postarších dam (z jedné se třeba vyklubala porodní asistentka v důchodu) a mužů bylo pomálu, ale našli se také.

Povídání bylo fajn, projevila se při něm Ivanina svérázná povaha, s jakou odpovídala na (všetečné) dotazy, zároveň z ní byl ale cítit klid a jistota, že za tím co říká, si stojí. Že je to prostě fakt. Dozvěděla jsem se i pár nových informací, ale hlavně jsem to vše od Ivany slyšela konečně osobně, nejen jako text knížky nebo povídání skrze obrazovku TV.

Po skončení přednášky/diskuze se hodně lidí rozprchlo, ale pár skalních příznivců zůstalo ještě na neformální povídání u rautu v kavárně. Měla jsem tu možnost si s Ivanou popovídat i sama osobně a bylo to fajn. Tehdy se ukázala jako (.. hledám slova ..) prostě normální ženská.

Ivano, ráda jsem vás poznala, zůstaňte taková, jaká jste!!

M.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 650. Ivana live

 

Ivana v Hradci Králové

Porodila jsem před rokem našeho Františka, porod samotný mě natolik uchvátil a fascinoval, že jsem se rozhodla, že bych ráda svoji zkušenost s porodem chtěla předat i jiným ženám. S kamarádkou, která to vnímá podobně jako já, jsme se rozhodly, že uspořádáme pro těhotné ženy, maminky a všechny, které tato tématika zajímá přátelská setkání týkající se zdravého a vědomého těhotenství, aktivního a přirozeného porodu a kontaktního rodičovství. Také je pro nás důležité, abychom ženám dodaly odvahu a sílu svůj porod prožít, tak jak chtějí, kde chtějí a s kým.

Naše úplně první setkání jsme chtěly věnovat přirozeným porodům a vlastně jsme nemusely dlouho přemýšlet, koho do Hradce Králové pozvat. Oslovily jsme Ivanu, zda by nechtěla přijet a popovídat o přirozených porodech, jelikož v Hradci
Králové nejsou žádné předporodní kurzy, které by se věnovaly této tématice. Ivana pozvání přijala a 24. září 2013 přijela do Hradce Králové. Celé setkání jsme chtěly vést v přátelském duchu a myslím, že se to povedlo. Ivana zaujatě a odborně odpovídala na otázky, dodávala sílu a klid, za to jí moc děkujeme.

Načerpejte atmosféru z pár fotografií zde.

Děkujeme,
Míša a Lucie

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 649. Ivana v Hradci Králové